Staré pověsti … keltské? (5)

Odehrály se všechny historické události opravdu tak, jak nám předkládají učebnice dějepisu? Je v historických kronikách popsáno všechno tak, jak se to skutečně odehrálo? Nejstarší zdroje informací, staré kroniky, psali lidé, kteří byli ovlivněny – svými názory, svými panovníky a mnohdy psali na jejich objednávku. Navíc psali mnohdy o událostech, které se odehrály před stovkami let. A když nebyly po ruce písemné prameny, dovolávali se ústní tradice …a často pomohla i vlastní fantazie.

 

 

Přemysl Oráč

Proč zrovna Oráč? To vychází z tradice vyorání brázdy kolem nově zakládaného sídla, kterou měl provést král. Nikdo mu nesměl zkřížit cestu. Tato tradice je však ještě mnohem staršího pravděpodobně indoevropského původu. Ale tradice nastolování nového krále u Keltů spočívala i ve vyjmenování předků (k prokázání původu), obouvání lýkových střevíců a také k usazování nového krále na kamenném trůnu. Nastolovací kámen známe dodnes např. u Skotů. Tento kámen měl totiž podle pověstí při neoprávněné volbě začít „křičet“. I u nás býval nastolovací kámen na pražském Vyšehradě, prý ještě za Boleslava II. Na Vyšehrad  byl přemístěn z Pražského hradu kvůli neshodám s biskupem Vojtěchem. Bohužel se však nedochoval.

Pozoruhodné je i hledání nového krále s pomocí bílého koně. Bílý kůň totiž hrál u Keltů důležitou roli při věštbách. Byl považován za symbol keltské bohyně plodnosti a úrody Epony. Koně v keltských pověstech mluví lidským hlasem a pomáhají hrdinům hledat dobro. Bílý kůň se vyskytuje v našich pověstech ještě jednou, v pověsti o Horymírovi, kde sehraje roli téměř zázračného zachránce. Náhoda?

Silák Bivoj

Měl si vzít za ženu nejstarší Krokovu dceru Kazi. Kanec byl posvátné zvíře Keltů a jako symbol síly a neohroženosti byl často velmi často zobrazován – na mincích, na amuletech k zavěšení, na přilbicích, na vrcholcích standart i v hrobech válečníků. Rituální zápas s kancem známe např. z irských pověstí – tady však zcela evidentně došlo k malému zkreslení: kance zápasník nepřinesl na zádech, ale měl jej v zápase obrátit na záda. Keltské slovo bivo znamená živoucí, bujarý, silný.

Blaník

Kdo by neznal pověst o zázračném vojsku, které přijde na pomoc naší zemi, až bude jednou nejhůř? Jenže tato pověst se neváže jen k Blaníku. V naší zemi můžeme vyjmenovat více než třicet kopců s touto pověstí – jen namátkou: Boubín, Hostýn, Hadí hora u Blatné, vrch Kluk u Křemže a další. Když půjdeme ještě dále, najdeme vršky a kopce s touto pověstí i v Německu a ve Francii. A když dojdeme do Anglie, i zde najdeme Tor Hill u Glastonbury, v němž prý spočívá král Artuš s rytíři kulatého stolu, který přijde Anglii na pomoc až bude nejhůře.  Co mají tyto kopce společného? Na většině z nich stála keltská svatyně nebo byly Kelty považovány za posvátné – jde o ryze keltskou pověst.

Keltové v nás

Zdá se tedy, že podstatná část pověstí, o kterých psal Kosmas a po něm další autoři, má mnohem starší původ, než jsme si dosud mysleli. Vzpomínky na náš keltský původ byly možná částečně překryty, ale stále jsou dost patrné. Keltové v naší zemi žili nejméně osm století a za tu dobu zanechali mnoho nesmazatelných stop. V jazyce, v pověstech, ve zvycích a také v našich genech. Na přelomu letopočtu od nás prý Keltové odešli, je však zřejmé, že neodešli úplně všichni. Zůstali zde lidé, kteří dále obdělávali pole a byli vázáni na půdu. Právě ti zachovali části keltského jazyka, proto většina českých názvů řek, kopců a hor vychází z keltštiny. Někdy je ten jazykový původ kouzelný. Například slovo Týn, jako název mnoha našich sídel, vychází z keltského –dun (čte se jako týn nebo tán) a znamená doslova opevněné sídlo s tržištěm. My z toho máme Týny a Týnce, Angličané zase slovo town (město).

Pak někdy na přelomu 5. a 6. století k nám začali pronikat první Slované a postupně se smísili s původním obyvatelstvem. Když k tomu připočítáme národy, které prošly naší zemí, ležící na křižovatce Evropy, nelze se divit, že jsme pestrou směsicí. Genetické průzkumy české populace ukazují, že keltských genů (např. slavná mutace genu G551D) v sobě nosíme asi třetinu. Druhá třetina patří Slovanům a o zbytek dělí především židovské, germánské a další.  Můžeme tak přemýšlet, jak nás které geny ovlivňují, ale stejně budou asi nejdůležitější tradice, historie a zvyky, k nimž se hlásíme a považujeme je za své.

(závěr)