Kde tedy, ksakru, jsou?

V současné době jde bulvarizace médií v našem malém českém domečku tak daleko, že jakákoliv zmínka o mimozemšťanech je brána nejčastěji jako zpestření rubrik z kategorie „Na odlehčení…“. Pokud pak náhodou někdo osloví skutečné vědce (kupodivu téměř vždy astronomy, nikoliv třeba biology), dozví se, že ET sice možná existují, ale taková možnost je tááákhle nepatrná a nepravděpodobná.

Žádný slušný vědec, který nechce přijít o dobré jméno, už ale nepřipustí možnost nějakého přímého kontaktu s ET a bude vám dokazovat, že pravděpodobné vzdálenosti se počítají nejméně ve stovkách, tisících či desetitisících světelných let a na takový mezihvězdný let byste spotřebovali tak moc energie, že ani celoroční světová produkce energie na celé naší planetě by na to nestačila. Fyzika je prý neúprosná a její zákony platí stejně v každém koutě nám známého vesmíru.

Takže nám zbývá ještě tak (spíše vědci tolerované) hledání ET pomocí rádiových vln (SETI), které není sice považováno za nějak zvlášť nadějné, avšak lze při něm učinit spoustu astronomických objevů jako vedlejší produkt. Naděje na přímý kontakt a to i v minulosti (paleoastronautika) je považována snílkovství, či rovnou označována za pavědu.

Je to opravdu tak špatné? Známou Drakeovu rovnici lze vyplnit daty, dovolujícími předpokládat širokou škálu možností – od skeptického výsledku jediné (a to naší) civilizace v naší Galaxii přes celkem střízlivě odhadnutých 100 000 současně žijících civilizací až po velmi optimistické předpoklady zabydlující vpodstatě každý vhodný kout našeho vesmíru. Kde tedy, ksakru, jsou?

Přesně tuhle otázku si položil už před mnoha lety známý fyzik Enrico Fermi a od té doby je tato otázka známá jako „Fermiho paradox“. Fermi úmyslně pominul tehdy dobře známá pozorování UFO, která nebyla a dodnes nejsou důkazem toho, že mimozemšťané už jsou tady. Jaká tedy mohou být vysvětlení Fermiho paradoxu?

1. V minulosti se předpokládal exponenciální technologický vývoj hypotetických civilizací a poměřoval se množstvím vyrobené energie. Pokročilou civilizaci bychom tedy měli ve vesmíru snadno vypátrat jako silný energetický zdroj. Jenže dnes už víme, že exponenciální růst spotřeby energie je nežádoucí a to nejen z hlediska ekologie. Technologicky vyspělá civilizace může být ve vesmíru i velmi nenápadná.
2. ET prostě nemají z nějakých důvodů o kontakt zájem. Buď mohou být prostě odlišní a uvažovat jinak, nebo mohou mít třeba špatnou zkušenost. Mohou být třeba civilizací „delfínů“ jak se někdy označují hypotetické netechnologické civilizace. Nebo jsou skutečně odlišní – tak odlišní, cizí, že si to možná ani neumíme představit. Nemusí být jen jiní vzhledem (nesmírně inteligentní růžové obláčky by pro nás byly asi opravdu cizí ), ale i složením a hlavně způsobem myšlení a vůbec své existence. Možná, až na ně někdy ve vesmíru narazíme, ani nepochopíme, že to jsou konečně ONI.
3. ET provádí kontakt skrytě. Důvody nám sice mohou být velice cizí a třeba nepochopitelné, ale také mohou vycházet z logiky, kterou si dnes umíme představit: Komu by otevřený kontakt mezi civilizacemi prospěl? Nám, jako té pravděpodobně méně vyspělé civilizaci? Nikoliv, žádní bratři z vesmíru nepřiletí a nevyřeší za nás naše problémy, v konečném důsledku by to byla totiž pro nás zhouba i kdyby to s námi ET mysleli sebelépe. Co by získali z takového kontaktu ET? Jen zkreslené informace! Mnohem lepší informace by o nás získali nepozorovaně, byly by totiž objektivní a ničím neovlivněné. Stejně postupují např. vědci při sledování vzácných zvířat: skrytě je sledují v jejich přirozeném prostředí.
4. ET se z nějakých důvodů úmyslně skrývají. Podle zastánců paleoastronautické hypotézy jsme možná jejich výtvorem a jejich skrytí může být součástí jejich plánu.

Lze samozřejmě vymyslet ještě mnoho dalších důvodů, proč existuje Fermiho paradox. Pro mnoho zastánců ET hypotézy o původu UFO vlastně Fermiho paradox neexistuje: vždyť tu jsou! Proč se však otevřeně nekontaktují? Snad právě z důvodů uvedených ve třetím bodě? Na pozorování UFO a zejména oblasti tzv. únosů do UFO je nesmírně podivné, že se hypotetičtí ET jednou pečlivě skrývají, podruhé zcela otevřeně brázdí oblohu. Tato dvojakost chování vedla ufologa a vědce Johanesse Fiebaga ke zformování hypotézy „mimikry“, podle níž se cizinci skrývají za mimikrami, které my vnímáme jako pozorování UFO či zážitky únosů, avšak realita je jiná a my vnímáme jen to co je nám (z nějakého nám neznámého důvodu) předkládáno. technologický předstih takových ET by mohl být dokonce tak velký, že by v rámci vytváření mimikry zřejmě manipulovali s naší realitou – asi tak, jako my manipulujeme se virtuální realitou na počítači.

Kde tedy hledat pravdu? Nemají nakonec pravdu zastánci konspiračních hypotéz a ET se již dávno nacházejí na Zemi třeba v podzemí slavné Area 51 a kují pikle se špičkami velmocí? Spiklenecké historky o tajných kontaktech s mimozemšťany jsou sice mnohdy až velmi naivní, ale je nutno přiznat těmto hypotézám určitou logiku – totiž v tom, že by vládní špičky naší civilizace pochopily, že by otevřený kontakt byl pro nás zhoubný a brzy naší civilizaci zničil. I to může být pádný důvod k Fermiho paradoxu.

Mnohem pravděpodobnější však je, že případní mimozemští návštěvníci už tohle nebezpečí dávno znají a předem jej eliminují tím, že se chovají tak, jak je popsáno v bodě 3 a pokud vůbec projeví zájem o naší planetu, dají si moc velký pozor na to, aby nám zůstali skrytí.