Následující článek pochází z dnes již neexistující dílny Mysterydogs.cz Tomáše Dosoudila a jeho syna Martina. Přestože pochází někdy z doby kolem roku 2005, je dnes aktuální a možná ještě naléhavěji než tehdy. Autor dnes působí v KPUFO a úzce spolupracuje i s projektem Záře (mj. v problematice SHC). Článek publikujeme s jeho svolením a přáním všeho nejlepšího v novém roce.
Pole plevelné
Povaha světa záhad, i povaha lidská, je takového druhu, a s tím se musíme smířit, že ono fascinující pole záhad se hemží nejen řadou naivních omylů, ale je bohužel prorostlé i plevelem polopravd, mystifikací, ba přímo účelových lží. Jejich motivy jsou dobře známé:
Jednak obyčejná a věčná lidská hloupost, dále stejně tak věčná touha po laciné popularitě a po byznysu za každou cenu. Jako ryba ve vodě se zde pak cítí nejrůznější mystifikátoři, neváhající stavět na upravených či zkreslených informacích, jakoby podle typického vzoru, převzatého z kurzů pro zvláště vypečené pojišťovací nebo obchodní zástupce:
“Zákazníkovi říkáme zásadně vždy pravdu. Ovšem, nemusí být celá.“ Ještě horším případem však je, je-li celá záhada prostě vymyšlena, tedy vylhána. Bohužel, dějiny záhad nejsou ani na takovéto případy nikterak skoupé, jak ostatně dokládáme na několika dalších místech našich stránek.
Skepse a kritičnost
Tradiční postoj skeptiků je za takové situace docela pochopitelný. Ba co víc, nelze se divit ani tomu, že jejich nervy jsou tímto stavem vybičovány až k prasknutí, a dříve či později je přivádějí do oné typicky české militantní polohy skepse, nadupané arogancí a pocity státotvornosti.
Na druhou stranu je zřejmé, že bez kritického postoje ke všem dostupným informacím se nelze dopracovat alespoň přijatelné věrohodnosti a jejich seriózní interpretace. Jak ale na to? Jak oddělit ono příznačné zrno od plev? Jak rozeznat pravdu od nesmyslu nebo lži?
Určitě těžko. Jistoty zde prakticky neexistují. Co však existuje, jsou nástroje. Nástroje pravdy, střízlivěji řečeno, prostě několik užitečných zásad k tomu, jak nakládat s neznámými či překvapivými fakty. Již po staletí nám je nabízejí pánové Occam, Pareto a Jung:
Occamova břitva
Takže zásada první, a dokonce pěkně ostrá, tedy tzv. Occamova břitva.
Autorství tohoto filosofického či logického principu je připisováno anglickému františkánskému filosofovi, Williamovi z Occamu (1287-1347; Occam je zápis pravděpodobně již polatinštělý, v menší míře se lze totiž setkat i se zřejmě původní anglickou formou – Ockham).
Pomocí svého metodického nástroje prosazoval mnich Occam zásadu maximální úspornosti v logice. Původní Occamova formulace prodělala s dalším rozvojem vědy určitý vývoj, nicméně pro naše potřeby si její smysl můžeme přiblížit asi takto: Množství argumentů, důvodů, příčin, souvislostí apod., hledaných pro vysvětlení nějakého jevu, má být co nejúspornější a nemá být dále rozšiřováno, pokud to není nezbytně nutné.
Což lze modifikovat i tak, že:
Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. To ovšem zahrnuje i jeden speciální případ, ve světě záhad přímo plevelně bující. Vše objasní následující formulace:
Vysvětlování záhadného jevu pomocí jiného záhadného jevu nevysvětluje vlastně nic.
Příkladem nám mohou být nesčetné hypotézy “vysvětlující“ třeba jev SHC na základě – neznámé energie, neznámých vnitrobuněčných procesů, neznámého záření, neznámého mechanismu rozkladu tělesné vody na vysoce výhřevnou směs kyslíku a vodíku (ačkoliv logický a spontánní přírodní pochod by byl směru právě opačného) atd., atd. Ve skutečnosti nelze tímto způsobem vysvětlování postoupit ani o krok.
Paretovo pravidlo
Zásada druhá, známá jako tzv. Paretovo pravidlo, pocházející původně od italského ekonoma a filosofa Vilfreda Pareta (1848-1923):
Ten si totiž povšiml, že v přirozených lidských společenstvích bývá většina majetku (zpravidla kolem 80 %) vlastněna malým počtem vlastníků (zpravidla kolem 20 %). Čilí a úspěšní podnikatelé jsou v souladu s Paretovým pravidlem zase přesvědčeni, že v pracovním kolektivu je 80 % veškeré práce produkováno dvaceti procenty nejvýkonnějších zaměstnanců. Pravděpodobně bychom dokázali najít i další podobné příklady.
Jiným, neméně čiperným myslitelům, se toto pravidlo natolik zalíbilo, že se pokusili jej zobecnit. Asi nějak takto: V reálném světě je rozhodující míra (příp. vlastnost) celku, složeného prvků, určována pouze nevelkým počtem těchto prvků.
Jak by to tedy vypadalo v našem světě záhad? Snad nějak takto:
Pouze nevelká část (kolik – možná 10-20 % ?) veškerých získaných informací se vztahuje k vlastní podstatě záhady. To ostatní je zpravidla balast, bezcenný nebo dokonce matoucí. Naším zásadním problémem ovšem je, že oněch 10-20 % těch “správných“ informací nedokážeme v záplavě balastu většinou nijak identifikovat.
Jung o lidském vnímání
Konečně zásada třetí nám připomíná, že lidské vnímání je nespolehlivé, zvláště za neobvyklých situací. Lidská psychika funguje totiž tak, že ve vypjatých situacích, jakými zpravidla setkání se záhadným jevem bývá, vnímáme nikoliv nutně realitu, ale to, co bychom od reality vnitřně očekávali, přáli si, k čemu máme nějaké sklony. Máme tendenci vnímat realitu způsobem, který odpovídá našim názorům, našemu přesvědčení, očekávání (ale i obavám), způsobem, který slibuje řešení našich vnitřních problémů …
Touto záležitostí, tedy selháním lidské psychiky při vnímání nezvyklých jevů, se důkladně zabýval slavný švýcarský psycholog Carl Gustav Jung (1865-1961) a po něm i někteří další, aniž by ovšem došli k výsledkům zásadně odlišným.
Jako příklad si uveďme jednu speciální oblastí záhad, totiž problematiku UFO, o níž Jung roku 1958 vydal dokonce celou studii. Ve své studii se Jung pokouší objasnit, že v naší interpretaci jevu UFO hrají významnou roli prastaré a v podstatě nevědomé vzory lidských představ a prožitků, tzv. archetypy. Člověk si je odedávna nevědomky promítal do svých mýtů. Dle Junga přechází dnes tato projekce do značné míry na UFO, přesněji řečeno na létající talíře a jejich tušené pasažéry. Stávají se tak naším novým moderním mýtem. Nevědomky od nich očekáváme roli dílem božskou a dílem ďábelskou. Nicméně o jejich skutečné realitě nevíme dnes o nic více, než věděl Jung v roce 1958.
Není třeba desatera
Ano, zdá se, že vše lze zvládnout pouze s následujícími třemi body. Představují extrakt toho, co jsme si o pravdě v oblasti záhad dosud řekli. S nějakými Paretovými procenty či Jungovou teorií kolektivního nevědomí si přitom hlavu lámat nemusíme. Zcela postačí, když si prostě připomeneme, že:
- Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované.
- Vysvětlování záhadného jevu pomocí jiného záhadného jevu nevysvětluje vlastně nic.
- Nevelké množství významných informací je překryto mohutným informačním balastem nejrůznějšího původu.
- Naše smyslové vnímání je nespolehlivé, zejména za neobvyklých situací, jakými zpravidla setkání se záhadným jevem jsou.
To nejjednodušší nakonec
No dobrá, to jsou všechno pěkné teorie, ale nebyla po ruce nějaká jednoduchá rada, jak prakticky postupovat, dostanou-li se nám při studiu od nejrůznějších autorů či badatelů do rukou informace, nad nimiž musíme více či méně kroutit hlavou, v nejhorším případě bychom si ji museli bezmála ukroutit?
Ano, myslím, že je to poměrně jednoduché. Na základě jistých zkušeností, ale také intuice, si totiž dovoluji usuzovat, že věrohodnost předkládaných informací, potažmo jejich zdrojů, lze považovat za úměrnou míře, v jaké uvádějí:
- citace původních pramenů, kterými jsou buď publikace ještě starší, anebo přímo dobové autentické dokumenty, jako novinové zprávy nebo zprávy úředních vyšetřovatelů apod.
- možné alternativní varianty událostí, tedy možná “obyčejná“, či chcete-li skeptická vysvětlení zaznamenaných případů.
Pro “pravost“ studované záhady je pak jenom příznivé, zjistíme-li, že ona obyčejná vysvětlení působí někdy sama o sobě natolik překvapivě bizarně a nepravděpodobně, že si v tomto směru nikterak nezadají se záhadou, kterou mají “jednoduše“ vysvětlit. Nicméně autor tím projevil dobrou vůli, dívat se na věci objektivně a to by mělo být rozhodující.
Na závěr si neskromně dovolíme dodat, že výše uvedený přístup se snažíme dodržovat i my. Do jaké míry se nám to daří, to necháváme na posouzení čtenářům.
Tomáš a Martin Dosoudilovi
