Jeden z nejzajímavějších případů výskytu UFO nad Českou republikou. Dramatický incident, který se odehrál v červenci 1987, při němž dostala osádka bitevního vrtulníku Mi-24D rozkaz sestřelit neznámý objekt, je stále předmětem dalšího bádání. Odehrál se sice již před mnoha lety, stále je však naděje, že se podaří získat další střípky do mozaiky informací o této podivuhodné události.
Původní článek o tomto případu najdete ZDE.
Spolupráce s Jaroslavem Marešem přinesla další výsledky. Podařilo se nám zkontaktovat a vyslechnout druhého účastníka tohoto incidentu. Tím byl tehdy nadporučík P. Byl navigátorem vrtulníku Mi-24D, který pronásledoval neznámý objekt poblíž Vranovské přehrady.
Foto z knihy J. Špačka „Jednapadesátý“ (Svět křídel 2011). Vlevo pilot vrtulníku kpt T., uprostřed navigátor npor. P.
A dozvěděli jsme se další zajímavé informace. Musím ovšem podotknout, že výpovědi obou účastníků vranovského incidentu se doplňují nebo shodují.
Víme, že hned po přistání byly údaje z letu vrtulníku smazány. Nebyl to však žádný tajemný příkaz shora. Byla to dohoda mezi osádkou vrtulníku a naváděcím stanovištěm. Jak už bylo v minulém díle řečeno, návodčí se velmi unáhlil, když vydal rozkaz k palbě na neznámý objekt. Předpisy ale porušila i osádka vrtulníku, protože ten rozkaz neuposlechla.
„Já si spíš myslím, že se nic nedochovalo, protože my jsme se všichni domlouvali, tedy osádka s vedoucím té směny, protože, v podstatě, on nám dal rozkaz ke střelbě, my jsme rozkaz nesplnili. My jsme se domluvili, že nebudeme o tom mluvit, a že oni to taky zruší a nebude se o tom mluvit.“ (Což je už samozřejmě dávno promlčeno, pozn. aut.)
„My jsme na konci vlastně přistávali víceméně bez paliva, protože nás tam naváděli do poslední chvíle. Takže my jsme přistáli a v nádržích bylo nějakých, já nevím 200 l paliva, což je hluboce pod normou, už nám tam dávno hlásil nouzový zbytek paliva. A to by se následně muselo řešit jako další zvláštní případ, že jsme lítali tak dlouho a bez paliva, takže prostě se to celé takhle zahrálo do autu.“
A pak přišla ta chvíle, kdy osádka spatřila onen tajemný objekt. Předcházely tomu ovšem velmi dramatické chvíle. Vrtulník nebyl vybaven žádným radiolokátorem a byl odkázaný na povely letovoda z radiolokačního stanoviště. Vrtulník se pohyboval ve výšce nad 3000 m, což bylo na hranici dostupu tohoto stroje a střídavě prolétával oblačností:
„Byly takový ty kumulky, 20 vteřin letíte v mraku, 10, 20 vteřin letíte mimo, zase vrazíte do dalšího mraku. A on nás ze začátku naváděl tak jakože bokem, někde kolem toho cíle, pak už, jak byl ten návodčí nervózní, nemohli jsme ho pořád najít, tak nás najednou navedl rovnou na něj. Řekl, já nevím, kilometr a půl před váma, kilometr před váma, jo, takhle nás tam vedl nás asi potřetí nebo počtvrté, já si říkám už se musíme srazit. Jo, to jednu ruku držíte na zbraních, druhou ruku držíte prostě na padáku, abyste odhodil kabinu…“
Pohled do kokpitu vrtulníku Mi-24D (zdroj: Wikipedie)
V kabině vrtulníku asi nebylo zrovna veselo. Nervozita, napětí, něco kolem vás létá, netušíte zda to na vás nevylétne z mraku a nevrazí do vás… V té chvíli si ještě posádka myslela, že pronásleduje cizí letoun nebo vrtulník. Jenže pak tajemný objekt spatřili, i když jen na pár desítek sekund.
„Tak jsem se podíval nahoru – a nad náma. Tam prostě proplulo takový, já bych to popsal jako když dáte doutník do fólie nebo do stříbrného obalu. A takovým dojmem to na mě působilo celou dobu. Já jsem se to snažil dostat do zaměřovače, když jsme dostali povel ke střelbě, takže jsem prostě čuměl jen do toho zaměřovače.“ (Technická poznámka: šlo o zaměřovač kulometu, který lze otáčet i do boku a není tedy tolik závislý na natočení celého vrtulníku jako zaměřovač palubního kanonu.)
„My jsme se otočili o 180° za ním a teď jsme letěli celou takovou zatáčku, což zatáčka vrtulníku trvá nějak při té rychlosti kolem 40 vteřin, takže takovou zatáčku jsme letěli s ním, než jsme zase vletěli do oblačnosti – a já jsem prostě nějaký detaily toho cíle nevnímal, myslím si že to bylo velký asi jako letadlo. Myslím, že konce měl kulatý nebo zaoblený z obou stran, žádná stopa za ním.“
Kdo trochu rozumí letecké hantýrce, asi si dokáže představit situaci, kdy se vrtulník na hranici dostupu pokusí obrátit o 180°:
„Když přelétl nad námi, otočili jsme za ním zatáčku, při té rychlosti, kolega tam šlápnul nohou, fakt jako dal tam plný náklon“.
A objekt stále manévroval, točil zatáčky dál, zřejmě si vrtulníkem pohrával jako kočka s myší. Navádění proti objektu v oblačnosti trvalo další desítky minut. Když už piloti poněkolikáté hlásili, že jim dochází palivo, poslal je letovod dolů.
„A když jsme vypadli z těch mraků, z těch 3000 m jsme sklesali dolů, na nějakých 1200 m, pod spodek té oblačnosti, tam bylo jasno, dohlednosti nádherná, hezký letní den, tak první co bylo, že jsme se zorientovali u těch Dukovan.“
Celková doba letu byla asi 2:10 m, možná 2:15 m a zahrnovala let do prostoru u Vranovské přehrady, vyčkávání, pak pronásledování objektu k Dukovanům a návrat zpátky na plochu v Božicích. Co se však dělo dál? Objekt se přeci přesunul k jaderné elektrárně a druhý vrtulník nebyl k dispozici.
„Pak, když jsme přistáli a všechno jsme to jako dali dohromady a doplnili jsme zase mašinu, připravili k letu, tam byla nějaká třičtvrtě hodina, než jsme se dostali zase zpátky, tak jsme volali na to naváděcí stanoviště a oni řekli, že na to naváděli nějaký třicetdevítky někde u Brna a pak, že to letělo někam k Maďarsku a tam se to ztratilo.“
Aha! Takže další stopa v našem pátrání. Objekt nepronásledoval jenom vrtulník, ale i letouny L-39 Albatros!
(pokračování)
Něco podobného jsem viděl v pondělí u Norimberk, jasný světelný válec, který zrychloval a zpomalovat, jak sem zachtělo.