Pod hradem Zvíkov existovalo kdysi malé podhradní městečko, které je dnes zatopeno vodou přehradního jezera. Jeho součástí byl i kostelík svatého Mikuláše a k němu přilehlý hřbitov. Kostelík zde stál patrně už v době, kdy probíhala stavba hradu Zvíkov. Ještě před zatopením, v roce 1946, zde poblíž kostelíka byl nalezen zakopaný zvon. Byl to zvon ze zdejšího kostelíka? Svým stářím (byl odlit někdy mezi roky 1400 a 1450) patří k nejstarším zvonům v Čechách.
A je zde první záhada: zvon prý byl zakopán 7 metrů hluboko. Zvony byly sice často skrývány, často je místní i zakopali – ve válečných letech byl totiž nepěkný zvyk z nich odlévat hlavně děl. Proč ale skrytí v sedmimetrové hloubce?
Zvon byl po nalezení očištěn a po vysvěcení byl umístěn v kapličce sv. Václava v obci Zvíkovské podhradí – v té nové, jižně od hradu. Kapličce byla dokonce přistavěna věžička, kde mohl být zvon umístěn. V roce 2015 jej však prohlédl zkušený zvonař Michal Votruba a zjistil, že zvon má praskliny a není radno na něj dále zvonit. Obec uspořádala sbírku a pořídila si nový zvon. Ten původní mohou nyní obdivovat návštěvníci hradu v nově zřízené expozici.
Nyní je starý zvon umístěn na hradě.
Nelze si v této souvislosti nevzpomenout na starší název hradu Zvíkov – Klingenberg. Zvonící hrad? Zvučný hrad? Ostatně staročeské zvuknúti (zaznít, zazvučet) není od Zvíkova příliš daleko… Náhoda?
V souvislosti s anomáliemi, které se občas projevují v korunní síni Hlízové věže, bylo dotazováno mnoho lidí na pocity, které cítí při pobytu v této síni. A několik lidí zde popisovalo podivný tlak v uších, jakoby slyšeli vzdálené zvonění. Podzemní voda? Proč ale jen v korunní síni Hlízové věže, která je v prvním patře? Také dříve popisované zjevení zvíkovského raráška prý provázelo zvonění. Náhoda?
Král Václav I. (zdroj)
Nejpodivnější však je ještě jedna možná souvislost: král Václav I. Byl to zvláštní člověk a bude o něm řeč i později. Král Václav I. byl u zrodu Zvíkova, organizoval jeho stavbu a na Zvíkov velmi často jezdil. Byl to král, který, snad díky sňatku s dcerou římského krále Kunhutou Štaufskou, přinesl do našich krajů kulturu tehdy vyspělejšího západu Evropy. Gotický sloh, rytířské turnaje, dvorská poezie a zpěvy a zakládání nových sídel.
A tento král trpěl zvláštní a vzácnou chorobou – idiosynkrazií, tedy přecitlivělostí na určité frekvence zvukového vlnění. Nesnášel zvuk zvonů, který u něj vyvolával silné bolesti hlavy. V jeho přítomnosti se nesmělo na zvony zvonit, což např. obyvatelé stověžaté Prahy těžce nesli, i když konstatovali, že to zase tak moc často není, protože král v Praze moc nepobýval. Miloval pobyt v přírodě, v hlubokých lesích a nejraději pobýval na Křivoklátě – a na Zvíkově. Na Zvíkově pobýval Václav I. velmi často a měl jej podle kronikářů rád, dokonce zřejmě přestavěl malou sakristii ve svojí soukromou kapličku.
Jak to, ale, že na Zvíkově, Klingenbergu, zvonicím hradě, kde za zvuku zvonů straší rarášek, se Václavu I. tolik líbilo? Jak to jde dohromady? Není to protimluv? Ale mnohem zajímavější otázka – nesouvisí právě s tím nějak tato zvláštní Václavova choroba?