Skeptikové a záhadologové

Zdálo by se, že jde o dvě naprosto rozdílné a uvažováním odlišné kategorie lidí. Záhadologové jsou velmi často dáváni do protikladu skeptikům a obráceně. Je to ale opravdu tak? Čím se od sebe liší a co mají naopak společného? Nebo jde o dvě nesmiřitelné skupiny na opačných koncích spektra?

Nejprve si prosím ujasněme pojmy:

Záhadolog je člověk, který se zabývá záhadami. Má rád tajemno, ale není jen jeho milovníkem. Záhadolog se aktivně snaží záhadám přijít na kloub, hledá jejich možné vysvětlení. V žádném případě nejde o člověka, který jen „věří záhadám“, což v překladu z novinářštiny znamená, že věří na různá fantastická vysvětlení záhad. Nepsaným heslem (slušných) záhadologů je – nechceme věřit, chceme vědět.  Ostatní, ať je média, nebo oni sami sebe, nazývají jakkoli, záhadology nejsou.

Skeptik je člověk, který se na svět dívá filtrem racionálního myšlení. Zdravá skepse je nutná pro odfiltrování nesmyslů, které je třeba vyřadit. Skeptik nejprve pochybuje, než přijme nějakou myšlenku za pravdivou.

Přenesme se nyní do praxe a povšimněme si nejprve, co mají obě tyto skupiny společného. Není toho zase tak málo. Především je to racionální uvažování. Snaha hledat přirozená vysvětlení (nemám příliš rád toto sousloví, protože protiklad „nadpřirozené“ vlastně neexistuje). Společně nemají rádi magory, šílence a blázny (známo pod zkratkou mašíbl), kteří zaplavují média nesmysly. V mém případě je tato averze nastavena hlavně na ty, kteří na hlouposti vydělávají, dávají lidem falešnou naději a předvádějí se, kde to jen jde. Pokud si někdo v klidu doma bádá nad sebevětším nesmyslem a nepřesvědčuje o něm lidi kolem, nevadí mi. Pokud však někdo nabízí zázračné vyléčení zhoubného nádoru, zasloužil by nikoliv bludný balvan, ale balvanem do hlavy.

A co je mezi skeptiky a záhadology odlišného? Také toho není málo. Z pohledu záhadologa je to nechuť zabývat se třeba jen trochu netradičními možnostmi vysvětlení (viz Niels Bohr: „Vaše teorie není dostatečně šílená, aby mohla být pravdivá“). Nechuť skeptiků vážně se zabývat nevysvětlenými jevy, které odbudou mávnutím ruky – exemplární případ jsou obrazce v obilí. Jako u jiných záhad, je jich 95% odpad, v tomto případě dílo lidí (či spíš vandalů). Zbývajících 5% je podle mého názoru velmi pravděpodobně přírodním jevem, tedy žádné „nadpřirozeno“.

Zkrátka a prostě: z pohledu záhadologů mají skeptikové tendenci „vylévat s vaničkou i dítě“. V jejich mysli není místo pro nevysvětlitelné věci. Souvisí to i s častým ateistickým a velmi protináboženským smýšlením. Představa, že náš svět funguje víceméně jako obrovský a složitý stroj se dostává do protikladu s myšlením, kde se naopak očekávají zázraky. A zázraky obecně nelze vysvětlovat pomocí vědy.

Jenomže svět není úplně vysvětlitelný. Nebyl, není a nikdy nebude. I když budeme odkrývat jeho tajemství, poznávat nové a nové zákonitosti, vždy bude stejná, neubývající část vysvětlení odolávat. Poznáme tajemství nějaké zákonitosti – a ihned nám v té souvislosti vyvstanou další nezodpovězené otázky.

Ale jednu společnou myšlenku sdílí (nebo by měli sdílet) záhadologové i skeptici. A totiž, že poznání je dobrodružství.