Záhadný a děsivý fenomén nazývaný SHC (Spontaneous Human Combustion, česky spontánní uhoření člověka) je jevem, který stále nenachází uspokojivé vědecké vysvětlení. Není příliš častý, ale jednotlivé případy jsou natolik odlišné od běžných nehod a tragédií, že si vysloužil své vlastní pojmenování. Od dob, kdy byl tento jev popsán a zaregistrován, už došlo k mnoha pokusům o jeho vysvětlení, prozatím však neuspokojivým.
Historie
První zprávy o tomto fenoménu začal sbírat Jonas Dupont , který o něm publikoval v roce 1763 podrobnou zprávu Dissertatio inauguralis de Incendiis Corporis Humani Spontaneis (Disertační práce na samovolném hoření lidského těla). Odtud pochází i první zaznamenaný případ SHC, ke kterému došlo 26. června 1613 v Christchurch v anglickém hrabství Dorset.
Tesař John Hitchen spal se svojí ženou a dcerou, když jeho matku Agnes Russellovou probudil cosi jako úder do tváře. Venku byla prudká bouřka a její dcera s manželem i vnučkou již byli v plamenech. Zachránila se jen její dcera paní Hitchenová s popáleným bokem. Tělo tesaře Hitchena vytáhly obě ženy na ulici, kde prý hořel ještě tři dny.
Od té doby byl tento fenomén popsán na dalších případech. Obecně se přisuzovala příčina jevu alkoholizmu, neboť se věřilo, že tělo nasáklé alkoholem může takto shořet.
Fenomén byl popsán i v několika románech známých spisovatelů. První si jej povšiml Herman Melville, který jej ztvárnil v románu Má první plavba ( Redburn).
Fenoménu si povšiml i Charles Dickens, který studoval asi třicet svědectví o tomto jevu. Své zkušenosti použil v románu Ponurý dům (Bleak House), kde nechal tímto způsobem zahynout postavu pana Crooka. Dickens byl za svůj román velmi tvrdě kritizován skeptiky, kteří tehdy zastávali jako vysvětlení alkoholizmus postižených. Jenže Dickens naprosto seriózně z nasbíraných svědectví shromáždil charakteristické společné znaky tohoto fenoménu, jako byly olejnaté usazeniny, modrý plamen nebo zachování končetin. Poznal, že fenomén SHC probíhá zřejmě podle stejného schématu a je ustáleným jevem, zatímco kritici jej považovali za pouhou pověru.
Mezi mnoha případy fenoménu SHC lze upozornit na dobře zdokumentovaný případ Mary Reeserové v St. Petersburgu na Floridě, popsaný v literatuře a dobře zdokumentovaný, neboť vzbudil velkou pozornost. Paní Reeserová byla v pondělí 2. července 1951 nalezena téměř úplně zpopelněná, zbylo jen pár kousků kostí a jedno chodidlo. Na zbytek jejího bytu se oheň nerozšířil, přestože podle telegrafního poslíčka měla otevřená okna. Přitom živá byla spatřena jen několik hodin předtím.
„Ještě nikdy během své kariéry jsem neviděl, že by se lidská lebka žárem tak zmenšila, jak se to stalo v případě paní Reeserové. Obvyklý je právě opačný proces, lebka se zvětší, a někdy dokonce exploduje, pokud se ocitne v žáru několika set stupňů. Tohle je největší odborná záhada, s jakou jsem se setkal,“ znělo vyjádření přivolaného lékaře profesora Wiltona Kongmanna z Pennsylvánské univerzity.
Díky publicitě tohoto případu, na jehož vyšetřování se nakonec podílela i FBI, se konečně tímto jevem začali zabývat i vědci a pokoušeli se najít přijatelné vysvětlení.
(pokračování)
Nepochopitelné je i to, že nehoří okolní předměty. Jako by vznikl obal okolo člověka?
Ano, je to jeden z charakteristických znaků, v příštím díle se pokusím tyto znaky všechny vyjmenovat.
Nehoří okolní předměty, neboť se jedná o knotové hoření jako je tomu u svíčky – šaty slouží jako knot a tuk z těla jako hořlavina – tedy jako materiál té svíčky.
X, při knotovém hoření by ale tělo muselo hořet několik hodin a také zde nenastává až tak vysoká teplota narozdíl od odhadů teploty u SHC, opravte mne jestli se vám to nezdá. Knotové hoření se mi zkrátka nezdá jako uspokojivé vysvětlení.
Také to hoření trvalo právě těch několik hodin – zbytek, kde to údajně trvalo mnohem kratší dobu, beru klidně i jen jako pouhé výmysly senzachtivých novinářů – čím více senzačních nesmyslů tak jen lépe -nerozhoduje pro úspěch časopisu pravdivost nýbrž SLEDOVANOST.