Pojmy záhadolog a záhadologie se u nás v českém jazyce rozšířily zhruba od počátku devadesátých let dvacátého století.
Z čeho se tyto pojmy skládají?
Synonyma slova „záhada“ jsou hlavolam, problém, hádanka, tajemství. Pro slovo „záhadnost“ – nejasnost. Pro „záhadný“ – tajuplný, mystický, nevysvětlitelný, strašidelný, okultní, nejasný, děsivý, tajemný, nevyzpytatelný, podivný.
Koncovka „-logie“ označuje obvykle vědecký obor. Např. geologie, archeologie aj. Vychází z řeckého slova – logos – tj. řeč, nauka.
Záhadologie by se tedy dala označit jako „nauka o záhadách“, tedy nauka o tajemných, nejasných, podivných aj. jevech a otázkách. Nelze však zde mluvit o vědě.
Za zakladatele záhadologie bývá někdy označován Charles Hoy Fort (1874–1932), který nashromáždil desetitisíce popisů takových jevů.
Jeho cílem, stejně jako cílem tisíců jeho následovníků, bylo nikoli na záhadách parazitovat, ale přispět k jejich vyřešení. Docílit toho, aby se záhady řešily, tedy přestaly být záhadami. Ne vždy se to podaří. Řešení záhadných jevů a otázek je závislé na řadě faktorů, z nichž se hlavně zdůrazňuje výběr vhodných nástrojů na řešení, až po obecnou úroveň vědeckého poznání. Právě jeho vývoj způsobí (často i bez přispění záhadologů) vyřešení mnoha záhad.
Řešení záhad je ale v mnoha ohledech závislé na řadě subjektivních faktorů – na filozofickém přístupu k poznatelnosti světa, a v neposlední řadě svou úlohu sehrává skutečnost, zda je dotyčný na existenci záhad hmotně zainteresován.
Právě takoví se k řešení záhad staví krajně negativně. Jsou to novináři, majitelé časopisů, v poslední době i provozovatelé zpoplatněných internetových webů. Takoví – „podnikatelé se záhadami“. Vyřešená záhada jim zužuje sféru podnikání. Záhadologové, kteří se staví kriticky k problémům, a snaží se nalézt nějaké řešení, jsou jejich úhlavní nepřátelé.
Záhady totiž nelze vyrábět na běžícím pásu. A tak se před řešením záhad tvrdošíjně zavírají oči, ba dokonce se vyrábí záhady záměrně i z úplných banalit. Poslední doba k tomu poskytla nemálo příkladů.
Tzv. exopolitika, která se tváří jako úplně nový směr v ufologii, křísí dávno profláklé podvodníky, jako G. Adamského, G. Dibitanta, UFO Billy Meiera, a z jejich až 50 let starých nesmyslů vyvozuje dalekosáhlé závěry.
Pravou žeň pseudozáhad přinesla třeba „tajuplná spirála“ nad Norskem. Co na tom, že záhada byla vysvětlena už ve chvíli svého vzniku? Někteří to vůbec odmítali brát na vědomí a vztekle spílali těm, kteří nežasli nad takovou podivností.
Ukázkou, jak se vytváří záhady z normálních přírodních procesů nejsou jen dnes už všudypřítomné kondenzační pásy za letadly (chemtrails), ale i takové zemětřesení. Na haitské tragédii se přiživila spousta fantasmagoristů.
Ano, lidé milují záhady, to ukázal i kruh ve sněhu na Orlickoústecku. Davy lidí si chtěli na záhadu sáhnout za každou cenu. Ani zábrany je nezastavily.
A tak by se dalo pokračovat.
Z uvedeného vyplývá, že označovat všechny za „záhadology“ není správné. Nezaujatý přístup k záhadám a kritický přístup je spíše výjimkou než pravidlem.
Tímto se okruh zájemců o záhady ještě nevyčerpává. Vedle skutečných záhadologů a „podnikatelů“, kteří jsou hmotně či jinak zainteresováni na produkci záhad, není mnoho.
Daleko více je těch, kteří prostě záhady milují. A tak je pro ně daleko výstižnější označení „záhadomilové“. I když z toho nic nemají, kromě možná jen příjemného mrazení v zádech, tvoří početnou klientelu „výrobcům záhad“. Také oni nemají rádi vyřešené záhady, které vidí na každém kroku. Jsou jim solí v očích členové badatelských spolků, kteří je vrací z nadoblačných výšin na pevnou zem. Ve svatém nadšení jsou ochotni tolerovat každou pitomost, jen když se tváří alespoň trochu záhadně. Absence byť jen mizivě kritického pohledu na okolní svět vyvolává k životu úplně odlišný svět, než jaký známe.
Záhadomilové prostě záhady milují. Je jim jedno, o jaké záhady jde. Jsou nadšení ze všeho, co se jim naservíruje. Jsou v podstatě ochotni uvěřit i tomu, že je Země placatá.
Taková je scéna, na které se pohybujeme a role jsou rozdány. Záhady tvoří přirozenou součást života v nekonečné spirále lidského poznání, nalezení vhodné metody řešení, vyřešení záhady a tím prohloubené poznání vyvolává nové záhady a nutnost nalezení nových metod k jejich vyřešení … A tak stále dál. Vracet se ale znamená ignorovat to, co bylo dosaženo a ukazovat nejen hloupost vlastní, ale zároveň ji i šířit.
—
Dobrý den, chci reagovat na tento podle mě hezký článek.Sám se podle článku považuji za záhadomila je úchvatné číst nebo skoumat „záhady“ které nikdy nekončí.Sám se záhadami zabývám víc než 30 let a za tu dobu mám něco za se bou.No ono je to vše vcelku jinak než se vše zdá atˇ tak či onak.Je vcelku logické že měsíčník zabývající se záhady nestojí o nějakou tečku za článkem o čem by se stále psalo.Je asi na každém mylovníku záhad si udělat svúj úsudek a že je to po čertech těžké.Nedávmo jsem četl v nějakém týdeníku,že kruhy v obilí jsou dávno vyřešeny že jsou padělky hospodských povalečů a mladých lidí kteří se nudí.Ano s části tomu tak je, jenže valná většina nezasvěcených tomu slepě věří a jakákoli diskuse je marná.Tento příklad chci jen uvést v tom smyslu že i nezáhadolok věří v něco za čím je třeba podepsána fundovaná osoba.
S obsahem příspěvku diskutujícího pod jménem „jajaplus“ je možné souhlasit. Ale vadí mi několik hrubých gramatických chyb, např. „mylovníku“ (namísto správného „milovníku“), „s části tomu tak je“ (místo správného „zčásti tomu tak je“) a „nezáhadolok“ (namísto správného „nezáhadolog“). Tyto hrubky ubírají zmíněnému pisateli na autoritě.
Existuje ještě třetí skupina záhadoxxxxxx , ke které patřím já. Záhadolog se mi svými srovnávacími a exkavačními metodami nelíbí a záhadomil mi tak je definován pisatelem přijde jako trošku jednodušší člověk kterého lze opít rohlíkem. Tajemství má své místo ve světě a nelze každou zahradu pošlapat, změřit, zvážit a odsunout do archivu, jsou záhady, pře kterými se musí jen s pokorou stát a žasnout.